Strach může být kámoš, ale i velký nepřítel

Několikrát jsem se setkala s tím, že mi lidé říkali, že strach je přece v pořádku. Že je přece potřebné se bát v situacích, které mohou být nebezpečné. Je přece normální, že se bojíme o své blízké, že máme strach o děti, že jsme díky strachu opatrní a nestane se nám nic hrozného.

Ale kde je ta hranice mezi zdravým strachem a strachem, který nás začne ovládat? Mezi strachem, který nás chrání, a strachem, který nás omezuje?

K čemu je vlastně strach dobrý?

Hodně mě baví pozorovat přírodu a dívat se na to, jak fungují zvířata. Přijde mi fascinující, jak přirozeně jejich tělo reaguje na nebezpečí a jak si s náročnými situacemi dokážou poradit.

Když gazela utíká před tygrem, má samozřejmě strach. Je v ohrožení života a díky strachu se zmobilizuje k tomu, aby utekla. Strach jí řekne: „Hele, tohle je nebezpečné, teď musíš utíkat.“

Když lovci úspěšně uteče, oklepe se. Je potřeba, aby tato traumatická situace nezůstala v jejím těle. Díky oklepání a prožití té situace tělem se to nezasekne uvnitř. A pak jde dál. Pást se, žít svůj život.

Nemá další týdny nebo měsíce strach, nezaleze do nory, ve které bude navždy, protože svět kolem ní je příliš nebezpečný. Strach projde, ohrožení je pryč a ona může dál spokojeně žít.

Co ale děláme my lidé?

Představme si, že řídíme auto a nešťastnou náhodou máme havárii. Je to traumatická událost stejně jako situace, kdy gazelu loví tygr.

Je naprosto v pořádku cítit v tu chvíli strach. Jsme v ohrožení života a uděláme všechno proto, abychom se zachránili. Strach je v tu chvíli náš kámoš. Donutí nás vylézt z auta, zavolat pomoc a postarat se o sebe.

Kdy nás strach začne omezovat?

Co když ale ten strach zůstane?

Co když trvá další týdny, měsíce nebo dokonce roky? Co když se pak bojíme znovu řídit, sednout si do auta, protože se nám pořád vrací ta událost? Co když se bojíme o své blízké, kteří řídí, a potřebujeme, aby nám vždy hned napsali, že v pořádku dojeli?

Je tento strach stále kámoš?

Z mého pohledu už ne. V tu chvíli se z něj stává velký omezovač naší svobody. Strach, který nám měl původně pomoci, nám začne spíš škodit.

A někdy je situace ještě složitější. Hodně lidí má strachy, i když nikdy žádnou traumatickou událost nezažili.

Není to proto, že by s nimi bylo něco špatně. Není to chyba ani slabost. Jen se možná nikdy nenaučili, jak se svým strachem opravdu pracovat a jak ho nechat projít.

Pak se může stát, že se naprosto přirozená potřeba chránit sebe a své blízké začne postupně měnit ve strach, který nás omezuje.

Bojíme se o své blízké, kteří řídí auto, přehnaně kontrolujeme svoje malé děti nebo si v hlavě vytváříme katastrofické scénáře, co všechno by se mohlo stát. Žijeme ve světě, kde na každém rohu číhá nebezpečí a jsme neustále ve střehu.

Pořád přemíláme všechny možné varianty. Co když se něco pokazí? Co když se něco stane? Co když přijde nějaká katastrofa?

Tenhle strach už není kámoš.

Tenhle strach nás začne pomalu omezovat.

Můžeme tomu říkat úzkosti, ale klidně tomu říkejme jen strach. Ono vlastně není až tak důležité, jak to pojmenujeme. Důležité je, co s tím uděláme.

Proč nestačí si to jen vysvětlit hlavou?

Nejlogičtější cesta je všechno si odůvodnit hlavou. Říct si: „Vždyť mi žádné nebezpečí nehrozí. Jsem v pořádku. Nic se nestalo.“

Jenže naše tělo reaguje jinak.

Klepeme se. Máme sevřený žaludek. Nemůžeme spát. V hlavě nám běží katastrofické scénáře.

Nestačí si to jen vysvětlit rozumem. Stejně jako se gazela po život ohrožující situaci oklepe, je potřeba, aby náš strach prošel tělem.

Co když před strachem nemusíme utíkat?

A teď vám řeknu něco, co jste možná nikdy neslyšeli a možná to nedává ani úplně logický smysl.

Ale funguje to.

Jakmile svůj strach zatlačujeme, přemalováváme ho na růžovo nebo se s ním nechceme vůbec setkat, bude se k nám pořád vracet. I když ty katastrofické scénáře potlačíme, někde uvnitř pořád existují.

A my nikdy nebudeme mít úplný klid.

Proto je potřeba to udělat jinak.

Jít svým strachům naproti.

Jo, vím. Zní to možná divně a děsivě. Ale když si dovolíme prožít svůj největší strach, přestane nad námi mít takovou moc.

A ano, může to znamenat, že si představíme věci, kterých se bojíme nejvíc. Že nám umře dítě. Že ztratíme někoho blízkého. Že skončíme sami, nemocní nebo bez peněz.

Právě tyhle strachy v nás často žijí a kvůli nim nedokážeme naplno prožívat tenhle nádherný svět.

Nevyužijeme svůj plný potenciál, protože se někde uvnitř bojíme selhání, zklamání nebo opuštění.

Nejsme úplně přítomní, protože část naší energie pořád bojuje s našimi strachy.

Pojďme se s nimi začít setkávat.

I když vypadají nebezpečně, jsou naše. My jsme si je vytvořili. A každý máme strach z něčeho jiného.

Když se se svým strachem setkáme a necháme ho projít tělem, přestane být tak ohrožující. Přestane nás uvnitř svazovat. Přestane se pořád vracet.

A my můžeme znovu volně dýchat.

Co když je právě teď čas udělat první krok?

Pokud zažíváte přesně takový strach, který vás omezuje, bere Vám klid nebo svobodu, nemusíte na to být sami.

Můžeme se o tom pobavit na 20minutové konzultaci zdarma. Podíváme se společně na to, co se za Vaším strachem skrývá a jak s ním začít pracovat.

Možná totiž nezmizí ve chvíli, kdy s ním budete bojovat.

Možná zmizí ve chvíli, kdy se s ním konečně setkáte.