Co je vlastně potenciál našeho bytí

Možná tě to napadlo taky. V nějaký obyčejný den, třeba když jsi stál u okna s kávou, nebo když jsi večer ležel a nemohl usnout. Najednou ti prošla hlavou myšlenka: A co kdybych žil víc? Co kdybych byl víc přítomný, víc vděčný, víc… živý?

A pak ta myšlenka zase zmizela. Přišly povinnosti, notifikace, starosti. A zůstal jen ten neurčitý pocit, že něco chybí. Že žiješ jaksi napůl. Že den proběhl, ale ty jsi u něj vlastně nebyl.

Potenciál bytí není žádná velká duchovní kategorie. Není to o tom stát se někým jiným nebo dosáhnout něčeho velkého. Je to o tom dovolit si být plně tím, kým už jsi. Tady. Teď. V tomhle životě, který už máš. A začíná to v maličkostech, které jsme se naučili přehlížet, nebo které míjíme tak rychle, že ani nevíme, že tam byly.

Vděčnost není klišé

Vím, vím. Vděčnost se skloňuje všude. Deníky vděčnosti, ranní rituály, tři věci za den. A přesně proto ji většina lidí vzdá dřív, než ji vůbec zkusí. Zní jako další věc na seznam, další povinnost,ddalší věc, kterou bys měl dělat a neděláš.

Ale vděčnost ve skutečnosti není cvičení. Je to pocit v těle. A to je zásadní rozdíl, který většina lidí přehlíží. Můžeš napsat sto věcí, za které jsi vděčný, a necítit vůbec nic. Mozek to zpracuje jako informaci a jde dál. Nic se nezmění. Nebo se zastavit právě teď v tomhle okamžiku a všimnout si něčeho, co je tady s tebou. Slunce, které ti teď svítí do očí. Je skvělé, že je všední den a ty můžeš být doma bez stresu. Je skvělé, že máš zdravé a krásné děti. Je skvělé, že máš práci, která tě baví. Je skvělé, že máš úžasné kamarády. Je skvělé, že máš funkční nohy a můžeš jít běhat kdykoliv chceš, zajít na procházku do lesa, jen tak, bez důvodu.

Dovolit si to v těle skutečně pocítit, ne jen konstatovat. A v tu chvíli se něco změní. Ramena se uvolní. Dech se prohloubí. Přijde pocit, který se těžko popisuje slovy, ale každý ho zná – pocit, že je vlastně dobře. Jedna taková chvíle, skutečně prožitá, udělá víc než celý seznam. Protože vděčnost bez emoce je jen text. Vděčnost prožitá tělem mění den a postupně i celý život.

Láska, která je v tobě

Tady nechci mluvit o tom, abys měl rád sám sebe. To je věta, která se snadno řekne a těžko pochopí a udělá. Většinou ji slyšíme a nevíme, co s ní. Jak se to vlastně dělá? Co to znamená? A tak ji necháme být a jdeme dál.

Chci mluvit o něčem konkrétnějším. O té lásce, která je v tobě přítomná vždycky jen ji málokdy vědomě cítíme. Není to láska, kterou ti dávají druzí. Není podmíněná tím, jestli jsi dnes byl dost produktivní, dost milý, dost úspěšný. Je tam pořád. Je to zdroj, ke kterému se můžeš kdykoliv vrátit.

Zkus se někdy zastavit, zavřít oči a vzpomenout si na lásku. Ne abstraktně ale konkrétně. Na ten pocit, který znáš. Lásku k přírodě, když stojíš v lese a jen dýcháš. Lásku k člověku, který ti je blízký. Lásku ke zvířeti, které se k tobě přitulí. Každý tuhle lásku někdy cítil. A teď ti chci říct něco důležitého: TUHLE LÁSKU MŮŽEŠ CÍTÍT KDYKOLIV CHCEŠ. Není podmíněná tím, že ten člověk je zrovna u tebe, že les je za rohem nebo že tvoje kočka sedí na klíně. Ta láska je v tobě. Vždycky tam byla. A stačí si na ni vzpomenout. Opravdu. Zavřít oči, vybavit si ten pocit a nechat ho přijít. Pro mě osobně je to pocit v hrudníku, je krásný, rozpínavý a všemocný. A s tím pocitem najednou nemyslíš na starosti, nemyslíš na to, co ještě musíš stihnout, jsi jen v tom okamžiku a vše je najednou v pořádku. A to je prostě boží.

Čím víc lásky budeme cítit každý den, tím více naplněni budeme v životě.

Ty malé věci nejsou malé

Znáš animovaný film Duše od Pixaru? Je tam jedna scéna, která mě vždycky dostane. Hlavní postava pána, který celý život honí svůj velký sen, a když ho konečně dosáhne, zjistí, že to není ta pecka, kterou čekal. Stojí na vrcholu a místo euforie cítí prázdnotu. Ten skutečný život mezitím probíhal jinde. V drobnostech, které přehlížel. V okamžicích, u kterých nebyl plně přítomný. Přesně tohle se děje většině z nás.

Čekáme na velké věci. Na povýšení, na dovolenou, na moment, kdy konečně bude všechno tak, jak má být. A přitom nám unikají okamžiky, které jsou tady teď. Ráno, když si dáš čas na snídani místo jídla vestoje a skutečně ochutnáš, co jíš. Hovor, kde se druhého skutečně zeptáš, jak se má a počkáš na odpověď. Procházka, při které necháš telefon v kapse a všimneš si stromů, lidí, světla. Chvíle, kdy si dovolíš jen sedět a nedělat nic, aniž by tě okamžitě pohltil pocit, že bys měl být někde jinde, nebo něco řešit.

Tohle nejsou maličkosti. Tohle je život. Ten skutečný, ne ten, který plánujeme.

Potenciál našeho bytí nespočívá v tom, co ještě stihneme nebo čeho dosáhneme. Je ukrytý v tom, jak plně prožijeme to, co už máme. V tom, zda si každý den dovolíme všímat si lidí kolem nás, cítit vděčnost za to, co právě je, a dotknout se té lásky, která v nás čeká. Ne jen někdy, když se povede něco velkého. Ale právě teď, v tomhle obyčejném, nádherném dni.

A to je, myslím, ten skutečný potenciál našeho bytí. Ne dosáhnout něčeho většího. Ale konečně objevit, že štěstí, které jsme celou dobu hledali někde jinde, bylo tady. V nás. Celou dobu.

Pokud tě tohle téma oslovilo a chceš jít do větší hloubky, jak skutečně procítit emoce v těle a jak se dostat blíž sami k sobě. Natočili jsme pro tebe video zdarma, kde popisujeme náš příběh a přesně tohle. Můžeš ho najít zde.

Barča