Přítomný okamžik: pojem, který si většina lidí vykládá špatně

Dnes chci psát o tématu, které na nás kouká téměř z každého rozvojového obsahu. Mluví o něm spousta koučů, terapeutů i duchovních učitelů. Přesto ho velké množství lidí chápe dost zkresleně. Budu psát o přítomném okamžiku.

Žít v přítomnosti rozhodně neznamená jít a utratit všechny peníze za dovolenou, požitky a zábavu s tím, že „žiju teď“ a budoucnost mě nezajímá. Přesně tohle občas u lidí vídám poté, co si přečtou článek nebo zhlédnou video, kde se mluví o tom, že „správné“ je žít v přítomnosti.

Přítomný okamžik taky neznamená, že nemyslím na minulost ani na budoucnost. Úplně klidně můžu být v přítomnosti a přemýšlet o tom, co budu dělat za týden, nebo vzpomínat na to, jaké to bylo kdysi.

Abych byl upřímný, já sám mám plánování docela rád. Rád přemýšlím nad tím, jak dostat metodu BeTrue k více lidem, nebo co budeme dělat s dětmi o víkendu. To všechno se děje tady a teď.

Takže co to vlastně ten přítomný okamžik je?
A jak poznám rozdíl mezi tím, kdy přemýšlím o minulosti nebo budoucnosti v přítomnosti, a kdy jsem z přítomnosti úplně pryč a v minulosti nebo budoucnosti doslova žiju?

Zkuste se teď na chvíli zastavit a podívat se, jak vám v přítomnosti je.
Jak vypadá váš přítomný okamžik? Děláte ho naplno?
Nebo se vám to daří jen na dovolené, případně tehdy, když děláte něco, co máte opravdu rádi?

Minulost a budoucnost jako útěk

To, čemu říkáme, že někdo „žije v minulosti“ nebo „žije v budoucnosti“, je ve skutečnosti velmi často útěk.
Když je nám na našem aktuálním životě něco nepříjemné, máme tendenci vytvářet si iluzi, že až se něco stane, tak budu v pořádku.

Až budu mít toho správného partnera.
Až budu

Až budu mít toho správného partnera.
Až budu mít práci, která mě bude bavit.
Až se rozjede podnikání.
Až budu zdravý
Až budu mít víc peněz, času, klidu…

Právě tyto iluze způsobují, že nejsme v přítomnosti. Pokládáme si podmínky, kdy smíme být šťastní, a tím pádem nemůžeme být v pohodě tady a teď.

Paradoxní na tom je, že když se nám některá z těchto představ opravdu splní, pocit štěstí se často dostaví. Jenže není stabilní. Nevychází z nás, ale z chemických procesů v mozku, které po chvíli odezní. A my si pak vytvoříme další „až“. Tomuto principu se říká Hédonická adaptace a více se o ní můžete dozvědět v tomto článku.

Stejný mechanismus funguje i u minulosti.
„Měl(a) bych šťastný život, kdyby mě tehdy neopustil/a.“
„Kdyby mě rodiče vychovávali jinak…“

I to je útěk – jen jiným směrem.

Jak se skutečně dopracovat k přítomnému okamžiku?

Cesta k životu v přítomnosti nevede přes potlačování myšlenek na minulost nebo budoucnost ani přes neustálé užívání si. Vede přes zpracování toho, co je na mém aktuálním prožívání nepříjemné.

Jakmile si dovolím cítit a uvolňovat to, co se ve mně právě děje (třeba pomocí metody BeTrue), přestávám mít potřebu utíkat. Nemusím utíkat do budoucích představ, litovat minulosti ani se zachraňovat přítomnými požitky – jídlem, dovolenou, zábavou.

Prostě jen tak jsem a jsem přítomný…

A jen aby bylo jasno: nemám nic proti dovoleným. Dovolené jsou v pořádku.
Jen se z nich nesmí stát únik před vlastním životem…