Proč se to stalo právě mně? Možná odpověď dávno znáš, jen ji neslyšíš…

Často se mě klient při konzultaci ptá proč.
Proč mě opustil?
Proč se takto chová?
Proč se mi to stalo?
Proč mě podvedl?

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby si hned v následující větě sám neodpověděl. Dost často totiž odpověď zná – jen jako by ji neslyšel a ptal se dál…

Čím to je?
Odpověď je poměrně jednoduchá. Může za to rozpor mezi hlavou, tedy racionálním myšlením, a emocemi. Hlava si totiž myslí, že kdyby znala odpověď na tuto otázku, něco by se zlomilo a současný stav by nebyl tak nepříjemný. Vzniká iluze, že pochopením se vymažou emoce, které uvnitř bolí.

Jenže co na tom, že odpověď už dávno známe…
Třeba když hledáme odpověď na otázku „Proč mě partner opustil?“, bývalý nám ji často řekne sám od sebe. Jenže nám to nestačí – a ptáme se dál.
Proč?
Protože iluze, kterou jsme si vytvořili, se nenaplnila.
Dozvěděli jsme se odpověď, ale neulevilo se nám tak, jak jsme si přáli.
V nadsázce lze říci, že jsme si vysnili, že pochopení přinese úlevu. Ale nešlo o sen – spíš o podvědomý proces, který se projevuje tím, že trpíme a neustále hledáme „proč“.
A když nás neuspokojí první odpověď, přichází druhé proč, třetí, čtvrté,…desáté…

Jenže uspokojit nás to ani nemůže, protože se jedná o emoční problém, který racionalitou vyřešit nejde.
Emoce se dají vyřešit pouze na úrovni emocí – hlubokým prožitkem a zpracováním. Jak na to, se můžete podívat třeba v našem webináři:

Po prožití emocí mizí i samotná otázka proč.
Vlastně to používám jako kontrolní bod při terapii. Ptám se klienta:

„Je ještě důležité vědět proč?“
A když odpoví, že není, vím, že máme hotovo.

Jestli mám z tohoto článku vypíchnout jednu myšlenku, pak je to tahle:

Vždy, když se necítím dobře a mám potřebu ptát se proč, někde uvnitř je emoce, kterou potřebuji zpracovat.

A útrpné hledání odpovědí na otázky, které nikam nevedou, mi v tom nepomůže…