Naučte se zvládat dětský vztek – a možná i ten svůj 😊

Marek Lojkásek31.1. 20250

Vztek je naprosto přirozenou součástí lidského života. U dětí je navíc ještě intenzivnější, protože jejich mozek teprve dozrává a nemají dostatečně vyvinuté schopnosti regulace emocí. Přesto mnoho rodičů bere vztekání jako něco špatného a snaží se vztek dítěte potlačit, ať už křikem, tresty nebo jinými formami nátlaku. Ale co když právě v tom je problém?

Proč se dítě vzteká? 🤔

Vztek dítěte není špatný. Není to známka selhání rodiče ani rozmazlenosti. Je to jen signál, že dítě něco intenzivně prožívá a neví, jak s tím jinak naložit. Jeho mozek – konkrétně prefrontální kůra, která je zodpovědná za seberegulaci – ještě není dostatečně vyvinutá. Ve skutečnosti dozrává až ve 25 letech. Požadovat po malém dítěti, aby svůj vztek kontrolovalo, znamená po něm chtít něco, na co prostě ještě nemá biologické předpoklady. Dítě pak zažívá silné pocity bezmoci. Představte si, jakou bezmoc byste zažívali Vy, kdybych po Vás chtěl, abyste uběhli kilometr za 30 sekund a když byste to nezvládli, tak bych Vám dal třeba na prdel. 😅

Mnozí dospělí, kteří byli v dětství trestáni za svůj vztek, si mohou tento pocit bezmoci nést celý život. Mívají pocit, že nejsou pány svého života, a zdá se jim, že jejich štěstí závisí na vnějších okolnostech nebo jiných lidech (třeba na politické situaci 😊).

Zakazování vzteku dítěti škodí 🚫

Dítě dokáže přestat se vztekem, pokud mu naženeme dostatečně velký strach – můžeme mu vynadat, potrestat ho, odepřít mu lásku (urazit se – „Když se mnou mluvíš takhle, tak já s tebou nebudu mluvit vůbec“). Ale co se tím ve skutečnosti děje? Dítě se přestane vztekat ne proto, že by se naučilo regulovat projevy svých emocí, ale proto, že se bojí. Strach (na rozdíl od kontroly vzteku) totiž dokáže vnímat hned od narození. Dítě buď svůj vztek potlačí (a tím i svou schopnost zdravě vyjadřovat emoce), nebo se jeho vztek v budoucnu vrátí v mnohem silnější a agresivnější podobě. Ne, zakazování vzteku opravdu není cesta.

Proč rodiče dětský vztek potlačují? 🧐

Rodiče nechtějí, aby se jejich dítě vztekalo, ne proto, že by to bylo objektivně špatné, ale proto, že jim samotným to spouští nepříjemné pocity. Cítí tlak z okolí, stud, strach z odsouzení, pocit selhání jako rodič. A možná i oni sami byli v dětství za projevy vzteku trestáni. To znamená, že když se dítě vzteká, v rodiči se aktivuje něco neodžitého z jeho vlastního dětství.

Abychom byli schopni dát dítěti prostor k bezpečnému prožití vzteku, musíme si nejdřív zpracovat svoje vlastní pocity. I já jsem dříve zažíval stud a bezmoc, když na mě můj syn na veřejnosti křičel třeba, že mě zabije a že jsem debil. Dnes už ale vím, že to není problém. A víte, co se stalo? Když jsem si zpracoval svoje vlastní pocity a přestal po Adíkovi chtít, aby je ve mně nevyvolával, přestal jsem mít potřebu jeho vztek regulovat.

Co dělat, když se dítě vzteká? 💡

Když se dítě vzteká, nepotřebuje kontrolu. Potřebuje bezpečí. To neznamená, že ho necháme ubližovat sobě nebo druhým, ale že mu umožníme vztek skutečně prožít.

1. Legalizace pocitů 😌

Když dítě chytí záchvat vzteku, dejme mu najevo, že je to v pořádku. Například: „Vidím, že se teď zlobíš, to je v pořádku.“ Tím dítěti ukazujeme, že jeho emoce nejsou špatné a že jsme tu pro něj. 😊

2. Zabránění škodám 🛑

Pokud dítě ve vzteku hází věcmi nebo fyzicky ubližuje, můžeme ho třeba chytit se slovy: „Nemůžu tě nechat házet věcmi po bráchovi.“ Důležité je ale nevysílat signál, že jeho vztek jako takový je špatný. Je v pořádku, ale nemohu dopustit, co se teď děje. 👍

3. Sdílení a reflexe až v klidu 🧘‍♀️

Po odeznění vzteku můžeme s dítětem mluvit o tom, co se stalo, a sdílet vlastní zkušenosti. „Víš, i já jsem se dřív hodně vztekal a nedokázal to kontrolovat. A taky se mi občas stane, že to nezvládnu. Zajímá tě, jak s tím pracuji?“ Dítěti dáváme návod, aniž bychom mu něco nutili. 💬

Co když to nezvládnu? 😓

Nikdo není dokonalý. I já jsem se občas neudržel a na synův vztek jsem reagoval vlastním vztekem – křikem nebo dokonce strčením do něj. Ale co jsem pak udělal? Přišel jsem za ním, omluvil se a vysvětlil, co se stalo. Řekl jsem mu: „Promiň, byl jsem unavený a neudržel jsem se. Nechtěl jsem na tebe křičet, ale nedokázal jsem to kontrolovat.“

A pak se stalo něco úžasného – po nějaké době začal i on sám přicházet a zcela upřímně se mi omlouvat poté, co jeho vztek opadl. Nebylo to proto, že by se bál trestu, ale protože pochopil, že vztek je normální a že je v pořádku se za něj omluvit a napravit škody, které způsobil. A to je za mě mnohem víc, než mít „správně vychované dítě“, které se nevzteká a tím mi nezpůsobuje nepříjemné pocity.

Závěr 🎉

Vztek není nepřítel. Není to známka špatné výchovy ani důvod k trestu. Pokud dítěti vztek zakážeme, naučíme ho potlačovat pocity a žít v bezmoci. Pokud mu ale umožníme vztek prožít, ukážeme mu, že emoce nejsou nebezpečné a že je může zvládnout. A co je nejdůležitější – pokud se sami přestaneme bát vlastních emocí, nebudeme mít potřebu potlačovat ty dětské. A to je ta největší výhra. 🌟

V konečném důsledku je to vždy o nás, ne o ostatních – v tomto případě o našich dětech. To, jak se postavíme k vlastním emocím, ovlivní, jak naše děti budou nakládat s těmi svými. Pokud my dokážeme zvládat své pocity, oni to dokážou taky. 💪

Dejme jim trochu důvěry, je v nich mnohem víc, než na první pohled vypadá. 💖